Jdi na obsah Jdi na menu
 


Flamengo

15. 6. 2008

Co je to flamengo?
Flamengo je snad nejznámějším a nejvýznamnějším projevem španělské (přesněji řečeno jihošpanělské - andaluské) lidové kultury. Přestože se jedná v zásadě o fenomén hudební a taneční, přesahuje hranice hudby a tance a ovlivňuje jiná odvětví umění jako je film, vážná hudba, moderní tanec, malířství i literatura.

Krása, atraktivita, umělecká hodnota a náročnost flamenga způsobily, že se jako jedno z mála lidových umění dostalo daleko za hranice země svého původu. Po celém světě existují školy flamenga, v jižním Španělsku se lidé z celého světa učí tancovat flamengo.


Ačkoli flamengo vzniklo a je nejvíce rozšířené v Andalusii, stalo se právě ono jakýmsi symbolem, reprezentantem celého Španělska a jeho kultury, podobně jako například býčí zápasy.
Historie
Historie flamenga se začíná počítat od 18. století, kdy se po dlouhém procesu vzájemného ovlivňování spojil původní andaluský folklor s folklorem jihošpanělských cikánů, kteří přišli na území Španělska již v 15. století a od té doby se pravidelně objevují ve španělské literatuře, dokonce i v dílech Cervantese ( jojo, Don Quijote a větrné mlýny) nebo Lope de Vegy. Vznikl tak základ, který se již velmi podobá flamengu, jak ho známe dnes. Flamengo bylo ovlivněno mnoha kulturami: arabskou, židovskou, křesťanskou, ale ta, která dokázala vše spojit a přidat svůj díl tak, aby vzniklo nové a osobité umění, byla právě kultura cikánská.


Od svého vzniku přibližně do roku 1850 bylo umění flamenga pouze součástí životního stylu, neexistovali profesionální umělci, provozovalo se doma, pro velmi úzký okruh lidí, většinou příbuzných.

Od poloviny 19. století, společně se vzestupem popularity flamenga, začaly vznikat tzv. cafés de cante nebo cafés cantantes, místa pro komerční produkci flamenga. Tato doba, která trvala přibližně do začátku 20. století, se nazývá Zlatým věkem flamenga. Jsou pro ni příznačné dva protichůdné jevy. Jednak je to zpřístupnění širokému publiku, zpopularizování flamenga, které pro mnoho umělců znamenalo příležitost nastoupit profesionální dráhu. Na druhou stranu se umění přirozeně přizpůsobovalo vkusu a požadavkům širokého publika a tradiční čisté, pravé flamengo se zatlačovalo do pozadí. Přidávaly se operní a divadelní elementy a pravé umění trpělo.

Na počátku 20. století tak flamengo zažilo hluboký umělecký úpadek, paradoxně právě díky své předchozí popularizaci. Jeho povrchnost a umělecká nečistota se staly předmětem kritiky mnoha tehdejších intelektuálů.

Od 50. let počíná umělecký vzestup, který trvá až do současnosti. Začínají vycházet kvalitní teoretické knihy o flamengu, rozhlasové stanice vysílají pravidelné pořady.

Součastnost
V současné době prožívá flamengo nebývalý vzestup. Stává se čím dál známější po celém světě. Hudba i tanec jsou předmětem zájmu mnoha umělců. Umělci jako Paco de Lucía, Tomatito, Joaquín Cortés nebo Eva la Yerbabuena plní koncertní sály a jsou reprezentanty umění, které v nedávné minulosti nestačilo na obživu ani svým nejlepším představitelům.

Současné flamengo je možné rozdělit na tři části, z nichž každá tvoří svébytné umění a může existovat samostatně, ačkoli většinou fungují společně nebo alespoň po dvojicích: tanec (baile), zpěv (cante) a hra na kytaru (toque)
Někdy se ještě uvádí jako samostatná část rytmický doprovod (jaleo).

Cante a jeho provozovatelé - zpěváci flamenga (cantaores) požívají ve Španělsku bezpochyby největší úcty. Dokonce i jeden z nejlepších kytaristů v historii flamenga, Paco de Lucía, se přiznal, že jako mladý toužil být především zpěvákem. Texty písní většinou vznikaly v chudém sociálním prostředí cikánských rodin, a tak v nich najdeme zejména smutná (někdy i tragická) témata. Smrt, šílenství, nešťastná láska, těžké životní a pracovní podmínky tvoří většinu obsahu textů písní. Mezi legendy flamengového cante patří Manuel Torre, Antonio Chacón a Camarón de la Isla, kterému patří zásluhy za zpopularizování flamengového zpěvu pro širší vrstvy.

Kytara sloužila vždy především jako doprovodný nástroj ke zpěvu a tanci. Sólovým nástrojem se stala až v posledních desetiletích společně s nebývalým vývojem hráčské techniky a rovněž i s rozvojem flamenga po harmonické a rytmické stránce. Flamengová kytara se na první pohled neliší od klasické španělské šestistrunné kytary. Má však některé zvláštnosti spočívající zejména v její konstrukci. Flamengová kytara má obecně kratší tón a při hraní přes všechny struny břinkavější zvuk než klasická kytara. Jednotlivé styly mají své typické harmonie a rytmy, popřípadě se hrají bez rytmu.
Mezi nejvýznamnější kytaristy patřili již zmínění Ramón Montoya, Sabicas a Niňo Ricardo. O zpopularizování flamenga se zasloužil především Paco de Lucía, který nebývale zdokonalil techniku hry, obohatil harmonii o nové prvky (zejména z jazzu) a který je vzorem pro většinu mladé generace kytarových hráčů.

Jaleo je rytmický doprovod především v podobě tlesků (palmas). Jeho nedělitelnou součástí je "povzbuzování interpreta (kytaristy, zpěváka, tanečníka) slovy a typickými výkřiky jako olé!, arsa!, anda! vamos! atp.V posledních desetiletích se ve flamengu začaly používat i jiné nástroje, jako např. basová kytara, flétna, saxofon a housle.

Flamengo není jen tanec, ale celá kultura.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

flamengo

(josef brokl, 2. 7. 2011 23:09)

Mam dotaz,kde jsou nejake skupiny nebo soubory flamenga